Slunce umí zachytávat zbloudilé planetky a zařazovat je na vlastní orbitu

• Vědci nastínili možnost zachycení zbloudilých planet v naší sluneční soustavě
• Ty prý mohou dosahovat velikosti Jupitera a pocházet až z Alfa Centauri
• Co o tom víme?

Výzkumný tým z americké Yeshiva univerzity zveřejnil studii zabývající se možností zachycování zbloudilých vesmírných objektů naší domovskou hvězdou a jejich následným začleněním do okrajových oblastní Sluneční soustavy. Dle odhadů by se ovšem nutně nemuselo jednat pouze o asteroidy či komety, ale dokonce o celé planety, jejichž hmotnost může mnohonásobně přesahovat tu zemskou. Je tedy možné, že náš solární systém ve skutečnosti disponuje více planetami, než jsme se dosud domnívali?

Slunce jako vesmírný sběratel

Vesmír je nepředstavitelně rozsáhlý a tajemný. Bezesporu se tak i navzdory současným pokrokům v jeho zkoumání nelze přít o tom, že nám odpovědi na mnohé z jeho záhad zůstanou již navždy zapovězeny. Některé z nich se nás však potenciálně týkají natolik, že se staly cílem zkoumání desítek vědeckých týmů napříč světem odhodlaných nahlédnout za příslovečnou oponu neznámého. Jedním z nich je pak i výzkumná skupina z americké univerzity Yeshiva pod vedením profesora Edwara A. Belburna, jenž nedávno zveřejnil vlastní studii, která má údajně potenciál zcela změnit náš pohled na naší vlastní sluneční soustavu.

Konkrétně se totiž zaměřuje na vědeckou obcí dlouho probíranou teorii, hovořící o možnosti zachytávání zbloudilých vesmírných objektů gravitací naší domovské hvězdy, jež se tak stává jakýmsi vesmírným sběratelem. O to zajímavější je pak fakt, že se nejedná pouze o původně předpokládané menší asteroidy, ledové úlomky, či komety, ale také o planety často výrazně těžších než samotná Země (Belbruno věří, že mohou dosahovat rozměrů a hmotnosti planety Jupiter).

Dle předpokladů by takové objekty měly být po zachycení soustřeďovány ve vzdálených okrajových oblastech Sluneční soustavy, nacházejících se za takzvaným Oortovým oblakem, jenž se dle současných výzkumů skládá z desítek a stovek miliard ledových úlomků.

---

Čtěte také: Startup Star Catcher pomůže v rozvoji orbitální energetické sítě

---

Mezihvězdná výměna planet

Zveřejněná studie dále hovoří o samotném rádiusu Slunce, v rámci nějž je schopen provést ono zachycení. Oproti původním domněnkám by tato vzdálenost neměla dosahovat pouze Oortova oblaku, jenž je vzdálen téměř dva světelné roky od země (více než statisícinásobek vzdálenosti Země od Slunce), nýbrž až za jeho hranice, přičemž se hovoří o čísle 3,81 světelných let. To je však zároveň vzdálenost srovnatelně velká k té, v níž se nachází náš nejbližší hvězdný soused Alfa Centauri.

Profesor Belbruno proto očekává, že zbloudilé objekty a planety mohou zrovna tak pocházet z blíže nespecifikované vesmírné prázdnoty, jako právě z okrajových oblastní sousední sluneční soustavy. V podstatě by se tak mělo jednat o jakýsi systém výměny, v rámci něhož mohou oba systémy obměňovat svou nestálou sbírku.